Zdeněk Svěrák o Ivanu Mládkovi

Písničky Ivana Mládka poznáte po několika taktech. A nemusí je zpívat on sám a nemusí je hrát jeho kapela. Ani jedna není smutná. V jejich melodiích a slovech je hlavní esencí veselost.

Mládek je textař, hudební skladatel, vynikající hráč na banjo, originální malíř, humoristický spisovatel, autor stolních a karetních her a populární bavič. Když jsem ho v sedmdesátých letech našeho století poznal, byl to inženýr, který měl za sebou krátkou dráhu pedagogickou a úřednickou. Tehdy mohl ještě klidně chodit po ulicích, aniž by za sebou slyšel: Hele, Mládek! Přišel do Malostranské besedy na představení Járy Cimrmana a přinesl mi několik svých textů s otázkou, co jim říkám.

Doma jsem pak ty zvláštní texty zkoumal. Nedivil jsem se, že nad nimi tehdejší schvalovací komise kroutily hlavami. Bylo nesnadné najít v nich ideu a bylo snadné označit je jako řemeslně neobratné. Pro mě však měly kouzlo naivního básnění. Aby Ivan rozrazil rozhlasové a gramofonové dveře, bylo třeba přimíchat do nabídky něco konvenčnějšího zboží. Pokusil jsem se tehdy napsat pro něj pár textů odpovídajících jeho vkusu a splňujících přitom zavedené normy. Když si posluchači zvykly na Láďu, který jede lodí, na Mravence v kredenci, rozvinul Ivan Mládek své vlastní mocné plachty a vyplul na moře.

Kdo ví, jestli v jeho případě opravdu nemáme co dělat s naivním uměním. Ale s takovým, jehož autor o tom dobře ví a chce to tak. Líbí se mu, když se jeho písnička odlišuje od profesionálně střižené.konfekce jistou neobratností až triviálností.

Že je to počínání vědomé, z toho Mládka usvědčuje důmyslné zacházení s jazykem, cit pro jeho vrstvy a nekonečná vynalézavost. Dá-li do písničky antipoetické termíny jako “společenská místnost” (Ve Špindlerově Mlýně) nebo “jednotné kulturní středisko” (Ztratil jsem sako), ví dobře, proč to dělá. Přesně cítí, jak se to s hudbou krásně nesnáší a jak se tím plytký, zdeúřední jazyk neúprosně obnaží. Jako by se bezkrevné novinářsko-vědecko-byrokratické hantýrky nemohl nabyžit, zamoří jejím býlím celou píseň Pojď v moji realitu.

A že Mládek dobře ví, co je kvalitní rým, dokazují jím vylovené perly typu Znojmo – dvojmo, z lopuch – opuch, u sila – zkusila … Jeho česko-anglické žertování v písni Jez je dalším svědectvím Mládkova jazykového důmyslu.

Kdybyste se mě zeptali, který jeho písňový opus považuji za vrcholný, po dlouhém zvažování bych ukázal na Dášu Novákovou. Tam je Mládek nejdrzejší a jeho metoda tu rozkvetla do půvabného květu, tentokrát aby hudebně i textově postihla mentalitu holčičího telecího věku. Jak je dobře, že se tu téměř nic nerýmuje, jak je dobře, že nic není autorem nijak komentováno. Víme jen, že dvě kamarádky šly navštívit třetí a ta opakovaně nebyla doma.

Viděli jste někdy Mládkovy obrazy malované metodou obrácené perspektivy? Ta plátna jako by dostala nečekanou ránu zezadu. To, co je v dálce, ránou zduřelo do obludné velikosti a to blízké se leknutím scvrklo. Obraz tím úderem nejen zgroteskněl, ale vidíme na něm svět, jak jsme ho ještě neviděli. Vzdálené a kdysi malé je najednou důležité.

Podobně je to s Mládkovými písničkami. Mají ránu. A dostaly ji ze správné strany, abychom si všimly malých věcí. Hudba napájená z jazzu v jeho radostném hravém období si v nich podává ruku s texty, v nichž se zrcadlí Mládkovo osobité a veselé vidění našeho ne tak veselého světa.