1. epocha - Já

Přišel jsem na svět díky otci, který měl názor, že základ života jsou děti. Říkal, že život toho, kdo nemá děti, nemá smysl, ale že se to zase nemá přehánět, maximálně prý takových pět šest kousků - a domů! Dá se říci, že jsem jako muž nezačal žít zrovna nejlépe. Po narození mi totiž dali nešťastnou náhodou dívčí jméno Zuzana. Jak k tomu došlo. V porodním sále, kde jsem se právě narodil, vypli proud. Byla noc a v té tmě jen tak po hmatu museli zjišťovat, zda jsem chlapec nebo holčička. Šáhli mi omylem pod paždí a dali jméno Zuzana. Pak mě zabalili do kojenecké kukly a rozbalili, bohužel, až po křtu, což bylo už pozdě. Náš farář, absolvent bohoslovecké průmyslovky Kratochvíl, to částečně zachránil a na křestním listě vyzmizíkoval u slova "Zuzana" to druhé "a", takže jsem se stal alespoň Zuzanem.

Ale ani později jsem to neměl lehké. Když mi byly dva měsíce, prožil jsem šok a od té doby trochu zadrhávám v řeči. Maminka mi tenkrát dala omylem do pusinky místo dudlíka feferonku. Mohlo to dopadnout ještě hůř a mohl jsem také úplně koktat. Zadrhávání ještě jde. Jedna moje známa z restaurace koktá a všichni si z ní dělají legraci. Protože si dává zásadně jídla, která začínají na "š" - říká třeba ššššpenát nebo ššššunku nebo ššššlichtu – tak jí tam všichni přezdívají "lokomotiva". Ale ona, což je nejhorší, začíná každou větu na "š", i když na "š" ani nezačíná. Říká třeba: "Ššššššš puč mi bůra!"

Přestože jsem od malinka zadrhával, vystudoval jsem několik škol. Mateřskou, národní a autoškolu. Myslím si, že se mi to podařilo díky přirozené inteligenci, píli a kázni. Ve škole jsem byl tak klidný a hodný, že si paní učitelka často myslila, že jsem mrtvý. Už ve čtyřech letech jsem si sám vytíral podlahu ve svém pokojíku, pomáhal jsem mamince s nádobím, byl jsem až přehnaně čistotný. Když bylo venku bláto, boty jsem si třeba několik minut důkladně čistil na rohožce a pak jsem teprve skočil do postýlky. Zkrátka, dělal jsem rodičům jen a jen radost.

Jen v jednom jsem je rmoutil. Když jsem byl nemocen, nemohli mě nikdy dostat k lékaři. Doktorů jsem se bál jako čert kříže od toho ošklivého zážitku se slepým střevem. Rodiče mě jednou odvedli na zdravotní středisko s bolestmi v krajině břišní. Ordinační hodiny měl toho dne MUDr. Bím, známý břišní krajinář. Stáhl mi kalhoty a sdělil mamince, že se mu nelíbí moje stolice. Pak se mi ještě podíval do krku a konstatoval, že mám prudce zanícené slepé střevo. Šlo o vteřiny. Byla tenkrát těžká doba a v ordinaci měli jenom jeden skalpel. MUDr. Bím nečekal, až si s ním sestřička domaže chleba, vrhl se na mne a duchapřítomně mi vyoperoval slepé střevo jen pomocí svých zubů a nehtů. MUDr. Bím mi sice zachránil život, ale od té doby omdlévám strachy i z pouhého očkování. Zrovna příští týden mám jít na povinnou injekci proti tetanu. Domluvím se asi jako ostatní s tím Chramostou. Chramosta je muž, který chodí za úplatu na povinné očkování skoro za všechny obyvatele naší čtvrti. Na injekce dochází v různých převlecích a parukách vždy s jiným občanským průkazem. Neuvěřitelné je, že tam chodí i za ženy. Divím se, že si náš lékař ještě nevšiml, že píchá stále do toho samého zadku. Oč jsou na tom lépe lidé z hustě obydlených států! Očkování mají naprosto bezbolestné. Například v Číně musí v určitou hodinu vyjít všichni obyvatelé před chalupu a jsou pak očkováni proti žlutému kašli práškováním z letadla. Tento způsob očkování má skvělé výsledky. Zatímco se u nás klasickým způsobem přeočkuje za jeden pracovní den maximálně tak deset tisíc lidí, práškováním je za den přeočkováno nejméně dvě stě tisíc hektarů Číňanů. Proti práškování lidí se však ostře protestuje v LSR (Lidožroutská socialistická republika). Tvrdí, že v práškovaných lidech je mnoho dusičnanů, které způsobují rakovinu.

Hezké vzpomínky mám na vojenskou základní službu, kde jsem měl celé dva roky výbornou zašívku. Všichni vojáci musili denně běhat deset kilometrů a pořád musili něco nacvičovat, zatímco já měl tu kliku, že mě dali do nějaké speciální protitankové čety, ve které jsme běhali denně jen sto metrů a cvičili skok do dálky na cíl s náloží v ruksaku. Když jsem sloužil na hranici, měl jsem známost s nějakou poručík Motyčkovou. Byla to hezká a hodná žena, ale jako voják nedopadla dobře. Jednou měla službu přímo na čáře, nějak se zapletla a byla pak před nastoupeným praporem degradována pro styk s nepřítelem. Dal jsem jí košem a od té doby žiju jako svobodný mládenec.