2. epocha – Maminka

Dědeček se vrátil z první světové války až po vyhlášení nezávislosti. Byl šťastný, že je teď Čechoslovák a ne už Rakouský Uherák. Doma v Uhříněvsi jej čekalo překvapení. Zatímco byl ve válce, babička mu porodila maminku. Maminka rostla jako z vody a brzy se postavila na vlastní nohy. Opustila své rodiče a koupila si malý domek na vysokém kopci, kde nebyla studna. Denně musila se dvěma vědry pro vodu do údolí. Byla to hrozná dřina. Naštěstí sehnala brzy jednoho osla, který ji začal vodu nosit. Jednou však osel s těžkým břemenem na hřbetě zakopnul, skutálel se ze svahu a omdlel. Maminka mu dala umělé dýchání z úst do huby a přivedla jej zpět k vědomí. Osel se však už nepostavil na nohy. Měsíc klempíroval, a když se uzdravil, uměl už chodit jenom z kopce. Mamince začal být na nic. Nosil jen dolů prázdná vědra, nahoru se maminka musila dřít sama. V rukou plná vědra, na zádech těžký smradlavý osel. Jednou se má maminka takhle mordovala, když se naproti ní na svahu objevil neznámý muž - tatínek. Zamilovali se do sebe na první pohled a okamžitě začli spolu chodit.

Maminka nevěřila svým očím, když ji tatínek vzal poprvé do rodiny. Něco podobného, jako v tatínkově vile, jaktěživa neviděla. Krásná železná secesní vrata, velká zahrada s okrasnými stromy, u boudy nádherný čistokrevný pes - cvičený Neckermann. Uvnitř, hned u vchodu, byl krásný krb, který podle slov tatínka táhl tak dobře, že někdy lítala ven komínem i ta lehčí polínka. Na stěnách haly byly rozvěšeny šavle a pistole různých druhů. U jedné pistole tatínek poznamenal, že je to zbraň, se kterou bojoval jeho pradědeček s Radeckým u Hradce Králové. "Nebyl to asi zrovna nejlepší voják," pomyslila si maminka, když si všimla, že je na pistoli vyryto "Za zbabělost". Maminka dělala jakoby nic a dál se divila. I přes odpor tatínkových rodičů se maminka a tatínek nakonec vzali. A druhý den jsem se jim pak narodil já. Už jako kojenec jsem byl celkem sympatický a maminka si mne brzy oblíbila. S láskou mě přebalovala, dávala mi pravé mateřské mléko a vyprávěla mi pohádky. Zkrátka měla pořád co dělat a s tatínkem to také neměla lehké. Tatínek továrník se každý den vracel pozdě v noci celý utrmácený z vykořisťování. Byl nevrlý a často i hrubý. Podezíral stále maminku, že nejsem jeho, ale sčítacího komisaře. Tatínkovo věčné podezřívání maminku jednou dopálilo, urazila se a s tatínkem pět let nepromluvila ani slovo. Tatínek se po celou dobu snažil maminku nějak udobřit. Nosil domů květiny, myl nádobí, zabíjel pavouky, aby v noci neběhali po skříních a neprášili. Nakonec jeho úsilí přineslo ovoce. Tatínkovi se podařilo na vánoce 1937 maminku konečně obměkčit. Maminka s ním po pěti letech konečně zase promluvila. Bylo to u štědrovečerní večeře. Řekla mu: "Žer!"

A taková je maminka dodnes. Obětavá, pracovitá, hrdá a dovede také odpouštět. Ale hlavně nesnese, aby ji někdo urážel a ponižoval, aby jí někdo - jak se tak říká - štípal na obličeji dříví.