Moje rodina – předmluva

Jednoho dne jsem dostal chuť udělat něco uměleckého. Zazpíval bych si býval svou zamilovanou písničku "Hej rup, nechce se mi do práce". Nemám ale už pět let hlas, ani v letních měsících nevycházím z chrapotu. Chraptím od té doby, co mi zaskočily do plic burské oříšky. Nikdy se mi je nepodařilo vykašlat a proto teď chrčím. Kamarádům z restaurace jsem se svěřil, že mám v těle buráčky a od té doby mi přezdívají "Hlaváček – Kung pao".

Když jsem si nemohl zazpívat, zahrál bych si býval alespoň na housle. Bylo by to ale hrozné vrzání. Nejméně pět let jsem to neměl v ruce a před tím také ani jednou - a pak, nemám hudební nástroj. Mrzí mě, že jsem se nestal muzikantem. Muzikanti jsou dobrá parta a drží pospolu. Jeden muzikant se ke druhému neotočí zády, ani když jeden z nich zemře. Jako námořníci pohřbívají své zemřelé tak, že je shazují z paluby na dno mořské, tak muzikanti vyhazují své mrtvé spoluhráče na ulici z okna hotelu, ve kterém jsou zrovna ubytováni. Ve známé hudební skupině "Sen noci svatojánské band" měli jednou úmrtí, nezavolali doktora, aby smrt potvrdil a nedočkavě uspořádali ve čtvrtém patře pohřeb. Mrtvý vyletěl z okna, dopadl a pak byl živý. Většinou to bývá obráceně. Ale také to tak nemusí být vždy. Kdysi jsem bydlil na Žižkově v jednom činžáku a tam ve třetím patře bydlila nějaká paní Štajnerová. Vždycky, když se trochu napila, vyskočila z okna. Přežila pokaždé jen díky tomu, že na někoho dopadla. Na mne také jednou skočila. Zřejmě to Štajnerovou dodneška nepustilo, protože jsem šel nedávno kolem toho domu a visela tam na zdi cedulka s nápisem: "Pozor padá Štajnerová!".

Když jsem si nemohl ani zazpívat, ani zahrát na housle, dostal jsem chuť namalovat nějaký obraz. K malířství mám kladný vztah, v mém pokoji visí několik olejových obrazů od slavných malířů a jedena koláž od neznámého lepiče. I já sám jsem se už dvakrát pustil do malování. Jednou jsem maloval obraz, ale měl jsem jenom červenou a zelenou barvu. Dlouho jsem přemýšlel, co mám namalovat, aby mi tyto dvě barvy stačily. Nakonec jsem přes celé plátno namaloval velké zelené moře a v něm červenou hlavu - a nazval jsem ten obraz "Opaření Venclovského golfským proudem". Podruhé jsem se zas pustil do pohledu z okna, ale nemám dost trpělivosti na trávu a jehličí. K malování je třeba píle, člověk musí tomuto umění věnovat vše, popřípadě i své zdraví. Například světoznámý výtvarník van Gogh si prý uřízl své vlastní ucho jenom proto, že si zapomněl doma gumu a potřeboval si rychle něco vygumovat na své nové skice.

Tedy, zazpívat jsem si nemohl, zahrát jsem si nemohl a do malování jsem si zase netroufal. Nakonec jsem to vymyslil. Rozhodl jsem se, že udělám to, na co stačí každý - že napíši knihu. Zbývalo jen vymyslit, o čem bude. Bylo mi jasné, že musím napsat knihu o něčem, co velmi dobře znám. Zamyslil jsem se a dospěl jsem k tomu, že nejlépe znám svou vlastní rodinu. Uchopil jsem pero a inkoust a začal psát epopej "Moje rodina".