Láska - zrada - macocha

Poznali jsme se v antisauně. Princip antisauny spočívá v tom, že jste několik hodin v mrazáku a potom skočit do vařícího oleje. Tomuto požitku jsme propadl já a mí dva noví kamarádi Jarda a Pepa. Kamarádíme spolu, přestože jsme, jak se říká "každý pes - jiná ves". Popíši Vám na několika případech, jak se od sebe lišíme.

Tak Jarda je typický zbabělec. Když byl na vojně jako parašutista, nikdy prý nechtěl z letadla dobrovolně vyskočit, dostali ho vždy ven až pomocí plamenometu. Já se mu ale ani moc nedivím. Znám případ, kdy s jednomu parašutistovi nerozevřel v pětikilometrové výšce padák a dopadl volným pádem na betonové letiště tak nešikovně, že se zabil. Pepa, ten je zase poměrně statečný. Dal se dobrovolně k námořníkům a jezdil pět let na naší zaoceánské lodí "Republika". Má to v krvi, už jeho dědeček by námořník. Ten zas jezdil na lodi "1. Republika". Co se mne týče, nevím, jestli jsem statečný, nebo zbabělý. Nikdy jsem nebyl ze zdravotních důvodů, protože mám divnou nemoc krve. Normálně se stává, že bílé krvinky mi společně sežraly Rh faktor.

Ještě co se povah týče, Jarda a Pepa jsou nestydatí, kdyby se to smělo, prošli by se klidně po Václavském náměstí nazí. Já jsem jejich pravý opak. Za svá intimní místa se hrozně stydím, když jdu třeba k lékaři a mám u něco ukázat, tak abych se nestyděl, musí mi to ten lékař ukázat také.

I naše zaměstnání jsou rozdílná. Jarda pracuje jako referent v zahraničním obchodě. Nedávno se mu podařilo udělat fantastický kšeft a prodal do Japonska tři sta tisíc našich gramofonů Tesla. Prodal je tam jako kolotoče do loutkových divadýlek. Pepa, ten je zase hudebník. Hraje v nějakém velkém orchestru na tahací trombón a má od toho neustálého tahání za nižec vytahanou pravou ruku. Má ji o deset centimetrů delší než tu druhou! Bere kvůli tomu od pojištovny peníze za společenské znemožnění, protože, když jde po čtyřech z hospody tak pajdá na levou přední.

Já se v současné době živím entomologií. Sbírám různé broučky, motýly, můry a jiný zajímavý hmyz. Nedávno se mi podařilo objevit na východním Slovensku nového neznámého broučka a nazval jsem ho podle místa nálezu "Spišská nová veš".

Povahy máme rozdílné, zaměstnání máme různá a ještě k tomu se i každý jinak češeme. Jarda si to honí dozadu, Pepa si češe "pěšinku" a já, protože mám málo vlasů, češu si "náměstíčko". Musím v létě nosit slamák, abych si nespálil pleš. Nedávno jsem si slamák zapomněl doma a měl jsem pak "rudé náměstíčko". A co se věku týče, Jardovi bylo sedmého února třicet osm roků, Pepovi bude třetího října příštího roku už padesát a mně může být takových čtyřicet, maximálně pětačtyřicet let.

Jak vidíte, jsme každý úplně jiný typ člověka a přeci jsme si blízcí. Spojuje nás totiž jeden společný zájem. Všichni tři rádi pozorujeme z úkrytu děvčata, která se právě převlékají. O našem společném koníčku jsme se jednou domluvili v antisauně a založili jsme hned zájmový kroužek s krycím názvem "Civilní obrana". Proč "Civilní obrana"? Bylo nám jasné, že většina našich akcí bude probíhat v terénu. Aby ženatí členové našeho kroužku mohli bez podezření vycházet z domova s dalekohledy, lopatkami a v maskovacích úborech, bylo tohoto krycího názvu třeba. Akce naši "Civilní obrany" byly čím dál tím častější. Když začali Jarda a Pepa odcházet z domu v plné polní denně, jejich manželky nabyly přesvědčení, že je válka přede dveřmi, začaly dělat zásoby a našly si milence s modrými knížkami.

Našich bojových akcí v terénu bylo mnoho, ale jen jedna z nich se mi vryla hluboko do srdce. Pamatuji na to, jako kdyby to bylo včera Operovali sem tenkrát v lesíku u Markvartického rybníka, já byl zakopán v předsunuté pozici asi tak deset metrů od místa, kde se děvčata převlékala do plavek. Tělo jsem měl v zemi a hlavu jsem měl zasunutu v umělém papírovém pařezu, ve kterém byly dva otvory pro oči. Jarda byl v záloze za lesíkem vyzbrojen těžkým hvězdářským dalekohledem. K mému stanovišti se blížilo pěkné děvče. Jmenovalo se Růženka. Mělo nejméně sto padesát kilo, po takovém jsem už dlouho toužil, na takovém si můžete rukama nahrnout ňader kolik chcete a kde chcete. Do obličeje jsem se Růžence raději nedíval, nechtěl jsem si ji zošklivit. Bušilo mi srdce, zrychloval se mi tep,objekt směřoval přímo k mému pařezu. Ještě pár kroků, zastavuje se - v tom cítím tupý úder do hlavy, jako kdyby na mě spadly tři pytle cementu. Růženka usedla na papírový pařez a nalomila mi vaz. Vykřikl jsem a ztratil vědomí.

I přes tuto příhodu jsem chodili k Markvartickému rybníku dál, byli jsme jen ostražitější. Lepší místo bychom nenašli. Kilometr odtud byla na brigádě nějaká dívčí škola a všechny brigádnice se sem chodily denně koupat. Byla to legrace. Vždycky než se dívky usadily, chodily po lese a kopaly do všech pařezů, jestli jsou pravé - a my je zatím pozorovali z odstaveného fekálního vozu výstupním kohoutem.

Při našich bojových akcích mě stále nejvíc zajímala Růženka. V cisterně jsem vždycky čekal jenom na ni a jednoho dne jsem si uvědomil, že ji miluji. Rozhodl jsem se, že jí vyznám lásku. Vystoupil jsem z fekálního vozu a předstoupil před ni s květinou. Hned mě poznala, vynadala mi do šmíráků a nenapravitelných darebáků, stáhla mi maskovací kalhoty, ohnula si mě přes koleno a dala mi pár facek. Byl jsem nešťastný, nechtělo se mi dál žít.

Dobře jsem všechno uvážil a rozhodl se, že spáchám sebevraždu. Musím jen vymyslit, jak. Mám doma pušku a do ní mezinárodní konvencí zakázané střely "bum-bum". Puška má však hrozně dlouhou hlaveň a já mám zase abnormálně krátké ruce. Střelbu do své hlavy bych technicky nezvládl. Mohl bych poprosit třeba Pepu, aby mě zastřelil, ale to už by nebyla sebevražda, to by byla poprava. Mohl bych skočit z mrakodrapu, ve kterém pracuje Jarda. Možná by stačilo jet jejich výtahem, třeba spadne. Bude asi velmi nespolehlivý, protože v posledním, třináctém patře je u vchodu do výtahu tento návod k použití:

Před vstupem do výtahu se přesvědčte, má-li kabina podlahu.
Když se výtah rozjede, zkontrolujte, zda se podlaha neuvolňuje
Utrhne-li se podlaha, chyťte se rychle madel připevněných na stropě kabiny.
Ti, co nedosáhnou na madla, chytnou se těch, co na ně dosáhnou.
Pozor, nechyťte se omylem toho, kdo také nedosáhne.
Pokusím se vymyslit něco jiného, nechci nic ponechat náhodě. Možná by nebylo špatné se otrávit. Ale to také není jednoduché.Moje známá z venkova, nějaká Brůhová,se chtěla otrávit, snědla deset tub nějakého prášku, byl to ale jenom celaskon, takže se jí vůbec nic nestalo. Jenom se hrozně převitaminovala vitamínem C, úplně zezelenala a měsíc po ní šly na dvoře kozy.

Když Jarda a Pepa viděli, jak v tom lítám, nechali mi nějakou dobrou sebevraždu vymyslet. Pepa přišel s tím, že by nebylo špatně skočit do propasti Macocha. Prý tam nedávno byl a průvodkyně prý říkala turistům, to do Macochy skočilo celkem devadesát devět sebevrahů a teď že čekají na stého jubilanta. To se mi zamlouvalo. Spáchám sebevraždu a ještě budu slavný. Nehledě k tomu, že je mi Macocha sympatická tím, že je to památné moravské místo. Kdysi dávno stanul na dně Macochy praotec Morava, rozhlédl se po kraji a řekl svým vousatým kmetům: "Zůstaneme tady, děcka, budeme tady žít a pracovat a jednou to zastřešíme". Moravané naštěstí do dneška propast nezastřešili, takže do ní můžu klidně skočit. Nebudu na nic čekat a vyrazím na Macochu už zítra ráno.

Mám krásné nové závodní kolo, cesta rychle utíká. Hned za Prahou jsem pomocí přehazovačky nahodil to nejmenší kolečko, takže jsem to pěkně rozkalil. Neuplynula ani hodina a byl jsem v Horních Macochovicích na Punkvou. Nějak mi vyprahlo, půjdu se před sebevraždou ještě trochu napít. Zastavuji u malé vinárničky, opírám kolo o zeď a vcházím dovnitř. Je tu zábava v plném proudu. Nějaká rozjařená společnost mě hned tahá ke svému stolu,jeden přes druhého mi nalévají,plácají mě po zádech,zpívají. Nejkrásnější hlas má dívka naproti mně,mohu na ní uši nechat. Víno mi začíná stoupat do hlavy. Ve větší partě se nebojím pít, protože kdybychom skončili na záchytné stanici, tak máme jako kolektiv slevu. Začíná se mi tady líbit. Vůbec mě neznají a chovají se ke mně tak přátelsky. Nikdy jsem netušil, že na Moravě žijí tak dobří lidé. Vstávám, vycházím před vinárnu - a hele, někdo mi ukradl kolo. Nevad, dojdu na Macochu pěšky. Ale co to? Nohy mě neposlouchají, podlamují se mi kolena, musím jít po čtyřech. Ještě, že nehraju na trombón, teďka bych pajdal. Teď lezu, myslím, po silnici. Je ještě dost světla a mám na sobě dobře viditelný červený svetr, snad si mě každý automobilista všimne a vyhne se mi. Jeden můj kamarád, nějaký Tonda, lezl jednou domů z restauraci po čtyřech středem silnice, měl kalhoty a svetr asfaltové barvy a na zádech na svetru měl podélnou bílou přerušovanou čáru jako ozdobu. Není divu, že úplně splynul se silnicí, ač byla ještě dobrá viditelnost. První auto ho zákonitě přejelo. Tonda urazil hlavou diferenciál a dodneška tu škodu splácí. Najednou narážím na nějako pořadatele.je to nějaký zuřivý pořadatel, protože má červené pásky s nápisem "pořadatel" na obou rukou i nohou. Zahrazuje mi cestu a říká: Dál nesmíte, propast Macocha je dnes uzavřena, probíhá tu soutěž té neslabší skupiny mistrovství světa v golfu. Větší ďůlek jim, bohužel, jinde nenašli". Využívám chvilkové nepozornosti pořadatele a vybíhám směrem k propasti. Pořadatel mě pronásleduje, ale nemá šanci. Nabírám rychlost, bodyčekuju jednoho golfistu, druhému se vyhýbám kličkou,odraz, přeskakuji zábradlí - a letím. "Jedna, dva, tři, čtyři, pě…prásk!"…

To jsem blázen! Jsem živý! Ani mě nic nebolí! A letím. Letím ven z Macochy jako pták! Jak to dělám? To jsem nikdy neuměl. A nemám ani ruce ani nohy. Jak to vypadám? Jako nějaký balónek! Tak přece! Ti katolíci měli pravdu. Jsem dušička a letím do nebo. Jsem už pěkně vysoko. Zleva se ke měn blíží jiné dvě dušičky. Povídají si spolu. Podle hlasu v nich poznávám Jardu a Pepu! Teprve na nich mám možnost si dobře prohlédnout, jak taková dušička vypadá. Je to vlastně balónek který má dole ventilek.Lek jsem se. Ventilku jsem si na sobě nevšiml! Rychle jsem se podíval a oddychl jsem si. Ventilek mám také, ale podstatně menší než Jarda a Pepa. Ale v nebi je to prý jedno. "Ahoj, kluci! Co to?, Vy také? Vždyť jste měli takový dobrý elán do života!" oslovuji Jardu a Pepu. Jarda všechno vysvětluje: "To bys neřek, co je ta za melu, když udeří blesk do železnýho fekálního vozu!" Všichni tři jsem se tomu začli smát, já se smál tak, až mi trochu ušel ventilek.