ÚTERÝ

Zvoní budík. Otevírám oči, dívám se na ruce, pak na břicho – je to dobré, jsem vyspalý dorůžova. Seskakuji z postele, jdu k oknu a vytahuji roletu. Venku je krásné jarní teplé úterý. Sluníčko svítí, tráva voní, ze zahrady se ozývá cvrkot zahradních dělníků. Jsou dva. Přestože je oběma nejméně sedmdesát let, práce jim jde od ruky. Stále jim to dobře reje, stále jim to dobře hrabe, výborně jim to hnojí, na ten věk jim to i dobře kropí. Z nového dne bych se u okna radoval třeba celý den, ale musím se jít vypravit do práce. Nechci mít na spěch. Jednou jsem se ráno u okna příliš zdržel, vyšel jsem z domu pozdě a musil jsem pospíchat. Podlézal jsem spadlé šraňky, šlápl si přitom na ruku a zlomil si ji v lokti. Od té doby vstávám raději dříve.

Zavírám okno a jdu svižně do koupelny. Koupelnu mám malou, ale útulnou a praktickou. Z vany dosáhnu na umyvadlo pro mýdlo, dosáhnu i na vypínač, dosáhnu k záchodové míse do nádobky pro štětku, když si chci vydrbat záda. Nad vanou mám moderní mixovací baterii “Myjava” s jedním kohoutkem. Zaplať Bůh, že už nemám tu dvoukohoutkovou. Jednou jsem oba kohoutky spustil, dal pod ně ruce – a jednu ruku jsem si opařil a ta druhá mi nastydla.

V koupelně se koupu zásadně nahý – tak zvaně “na Adama”. Svlékám si noční košili a skáču do vany. Mám dost času na ráchání, protože se nemusím holit. S holením jsem přestal před dvěma lety, když mi jeden doktor řekl, že to nemá cenu, že mi fousy stejně nikdy nezačnou růst.

Vyskakuji z vany, vypouštím vodu, uklízím kachničku a utírám se do osušky. Čištění zubů mi vždycky připomene poslední zoubek mojí babičky, který nosím na krku na zlatém řetízku. Nanáším na kartáček přiměřené množství pasty. Nejprve si čistím zuby přední, pak špičáky, pak stoličky, pak mandle a nakonec hltan. Je to zvláštní, při hygieně ústní dutiny se mi někdy zvedne žaludek. V koupelně se nakonec pouštím do hlavy. kterou mám plešatou po dědečkovi. Můj dědeček si barvil holou hlavu černidlem, aby si lidé z dálky myslili, že má vlasy. Proto se k lidem nikdy nepřibližoval blíže, než na jeden kilometr. Protože žiji ve městě, musím holou hlavu maskovat jinak. Abych se nestyděl, když ji někde na lidi vystrčím holou z čepice, češu si tak zvanou “přehazovačku”. Aby můj účes nenazvedl vítr, musím učinit patřičná opatření. Před domem jsem zapíchl kolík, na jehož konci je připevněna červenobílá punčocha, která mi každé ráno prozradí směr větru. Doma mám už speciální mapky, podle kterých vyrážím k tramvaji. Tak například, vlaje-li punčocha směrem k činžáku, volím trasu “A” podle mapky “A”. Vlaje-li punčoch směrem od činžáku, volím trasu “B” podle mapky “B”. Atd. … Mám celkem osm mapek, tedy osm tras. Účelem tohoto systému je dostat se k tramvaji tak, aby mi vítr nikdy nezafoukal z pravé strany. Pravda, někdy si troch zajdu. Nejhorší je trasa “E”, když punčocha vlaje směrem k mateřské školce. To si zajdu osm kilometrů. Stojí to však i v tom případě zato, nikde na mne cestou nezafouká vítr zprava, do zaměstnání dorazím s neporušenou přehazovačkou.

Oblékám se sice prostě, ale čistě, vkusně a účelně. Neuznávám maloměšťáky, kteří neustále něco shánějí a chtějí být moderní za každou cenu. Jak já je nenávidím! Maloměšťáky házím do jednoho pytle s vesničany, se kterými si v ničem nezadají. Za tři základní znaky maloměšťáctví považuji: 1. honbu za módou, 2. snobismus, 3. bydliště do tří tisíc obyvatel. Copak já si dnes vezmu na sebe?! Sluníčko bude pálit, na hlavu si dám slamák. Nechal jsem si ho dělat na zakázku, protože tak velké číslo bych normálně nedostal. Po kom já mám tu hlavu tak velkou?! Co já už kvůli ní zkusil! Ve škole jsem měl přezdívku “Libeňský plynojem”, v práci mi říkají “Zeměkoule”, nejvíc mě však bolí posměšky od Marušky. Když jsem se jednou pakoval do lázní, utrousila: “Zuzane, když se s tou svou velkou holou hlavou postavíš na kufr a připažíš, tak vypadáš jako razítko.” Na tělo si vezmu jen kalhoty a košili. Kožich si nevezmu jednak proto, že je léto a za druhé proto, že bych s ním nemohl do tramvaje. Vykrvácel bych. Je totiž z polárních ježků s chlupem dovnitř a kdyby mě lidé ze všech stran zmáčkli, tak by to se mnou špatně dopadlo. Obouvám si ještě boty a vyrážím z domu.

Červenobílá punčocha vlaje směrem k činžáku, vyrážím proto na trasu “B”. Vede přes krásný park, který je chráněn jako přírodní rezervace. Před bránou do parku visí tabule s tímto nápisem: “Upozornění. Vážení návštěvníci, vcházíte do přísně chráněné přírodní rezervace, která je majetkem nás všech. Rozdělávání ohňů, volné pobíhání psů, odhazování odpadků a plašení zvěře přísně zakázáno. Kdo neuposlechne, dostane přes držku!” Procházím parkem, samozřejmě dodržuji všechny zákazy, přicházím na stanici elektrické dráhy. Na nástupním ostrůvku si asi dvě stě lidí krátí dlouhou chvíli sborovým zpěvem. Tramvaj musí každou chvíli dorazit, protože hodinu a půl žádná nejela. Muž, který celou dobu ležel na zemi s uchem na kolejnici, najednou vyskočil a radostně zvolal: “Jede!” A skutečně! Neuplynula ani hodina a tramvaj se objevila na obzoru. Všichni se radují. Tramvaj přijíždí k nástupnímu ostrůvku, je však plně obsazena. Narval jsem se dovnitř předními dveřmi jen za cenu toho, že jsem ze zadních dveří vytlačil nějakého staršího pána s nohou v sádře. Vypadl z tramvaje na nástupní ostrůvek – naštěstí šikovně na hlavu. Za odjíždějící tramvají jednou rukou hrozil pěstí, druhou si zatlačuje bouli. Pasažéři se v tramvaji nepřetržitě přetlačují, každou chvíli někdo spadne na řidiče. Tomu už došla trpělivost a zvolal: “Jestli se okamžitě nepřestanete tlačit, zmlátím výhybkovou tyčí průvodčího, který za nic nemůže!” To pasažéry tak zarazilo, že se okamžitě přestali přetlačovat. Já toho využívám a protlačuji se k východu. Tramvaj zastavuje, seskakuji se stupátka a spěchám do úřadu.

Vcházím do vrátnice, zdravím se se závodní stráží, píchám. Nad píchačkami je přilepen plakát s nápisem “Moucha – náš nepřítel”, což je komické, protože náš ředitel se jmenuje Moucha. Je mu to ale jedno, protože má smysl pro humor. Když jde kolem, dokonce se tomu sám vždycky zasměje. Jen tak pro pořádek nechal vyšetřit, kdo tam ten plakát vylepil. Píchačky jsou úplně nové a mají krásnou poniklovanou páku. A jak krásně zvoní, když se píchne! Jsou to tak zvané “trestné píchačky”, které tomu, kdo píchne po začátku pracovní doby dají ránu 220 Voltů. Vybíhám po schodech, vcházím do našeho oddělení, zdravím kolegy. Někteří spolupracovníci jsou již u svých stolů a něco počítají na kalkulačkách. Jsem zaměstnán v takzvané mzdové účtárně, kde se stále něco počítá, rád bych věděl co. Mám pocit, že to tady neví nikdo. Máme tady ale výbornou partu, jsou tu samí dobří kluci. Tak například Michal. Neumí sice počítat, ale je to dobrý kamarád. Jediné, co mi na něm vadí, je to, že je včelař a stále se cpe medem. Každý den si přinese do práce plnou plechovku a jí ho rukama. Kdyby nepoužíval stejného psacího stroje jako ostatní, tak by to nikomu nevadilo. Michal nám jednou říkal, že včely mohou být pěkně nebezpečné. Když prý šel poprvé k úlům, tak si dal na hlavu speciální drátěnou včelařskou kuklu, na ruce si dal speciální včelařské rukavice, oblékl si drátěnou včelařskou vestu – a ještě pro jistotu přes sebe hodil velkou drátěnou včelařskou deku. Přesto skončil v nemocnici, protože ho cestou k úlům pokousal pes. Jeho vztah ke zvířatům je však i nadále kladný. Staví například v zimě sněhuláky zásadně obráceně – vzhůru nohama a s hlavou na zemi – jenom proto, aby hladoví zajíci dosáhli na mrkev. Nemá kladný vztah jen ke hmyzu. Když byl zamilovaný do Marušky, nachytal jsem ho, jak drží v ruce stonožku a říká: “Má mě ráda, nemá mě ráda, má mě ráda, …” Řekl to asi stokrát, ale pak, to zas musím přiznat, pustil ji na svobodu. Zbyněk, ten také není nejlepší matematik. Přestože neumí ani malou násobilku, nikdo mu to nevyčítá. Je to v podstatě chudák. Kromě ženy, tří dětí, tchýně a rodičů nemá na tom světě nikoho. Jiný by zatrpknul, on je však veselý a má smysl pro humor. Rád si z lidí střílí. Když se mu narodil třetí potomek, dlouho si pak ještě z manželky utahoval, protože věděl, že to dítě není jeho. I ze mne si jednou pěkně vystřelil.Přejedl jsem se v práci jednou hrachu a teplého chleba a nafouklo se mi břicho. Lehl jsem si na zem na záda a vyčkával, až se mi trochu uleví. V tom přiběhl vtipálek Zbyněk a udělal si ze mne hloupou legraci. Rozběhl se a na to nafouklé břicho mi skočil. Zkrátka si ze mne vystřelil.

Radim to o sobě ví, že neumí počítat a tak se ve mzdové účtárně do účetnictví raději neplete. Aby nepřekážel, sedí stranou a vymýšlí vynálezy. Jeho velkým vzorem jsou bratři Ruchadlové, kteří vynalezli veverku. Radim vynalezl gramofonovou desku, u které jdou drážky opačným směrem. Tedy ne od okraje k prostředku, nýbrž od středu ku kraji. Má to tu výhodu, že po přehrání se jehla zbytečně neošupuje na prostředku, ale na okraji sama vylítne z desky. Divím se, že to už před Radimem nikdo nevymyslil. Radim nezapomíná ani na bezpečnost státu. Nedávno vynalezl pro naši armádu elektrický samopal. Elektrické samopaly budou tiché a nebudou znečišťovat ovzduší. Jedinou nevýhodou bude, že vojáci s elektrickými samopaly budou moci běhat jen rovně, jinak se budou zamotávat do kabelů. Mimo to budou moci postupovat na nepřítele jen do určité vzdálenosti, jinak si vytáhnou zástrčku ze zásuvky. Průzkumníci, kteří musí postupovat do týlu nepřítele, budou mít prodlužovačky. Radim nám jednou vyprávěl, že prý k mnoha světovým objevům došlo v minulosti čirou náhodou. Náhodou byl objeven i bidet. Jednou prý jela nějaká Arabka na velbloudovi, pocítila potřebu, seskočila do písku, přičapla a vytryskla pod ní nafta. Radim chce svými vynálezy pomoci i svým kolegům ve mzdové účtárně. Vynalezl pro nás kancelářský psací stroj s lůžkovou úpravou, dvojkuličkovou kuličkovou tužku a podle známého účtu “má dáti – dal” nový účet “ukradli jsme – ukradli nám”.

Náš pracující důchodce Bedřich se ve mzdové účtárně věnuje zejména hudbě. Nosí si do práce tahací harmoniku, pomocí které skládá. V současné době komponuje hudbu pro některé sestavy na příští spartakiádu. O příští celostátní spartakiádě budou prý na jeho hudbu cvičit děti s krychlemi, ženy s kruhy, muži na trampolínách a homosexuálové s kužely. Bedřich se už v mládí proslavil tím, že zkomponoval známý hasičský signál “hóří”. Dodnes, jakmile někde na světě hoří, dostává tantiemy. Nejvíce peněz mu chodí ze Středočeského kraje, kde to nenechává náhodě a hodně požárů zakládá sám.

Všichni pracovníci, které jsem zatím vyjmenoval, neumějí sice počítat, ale umějí aspoň dobře česky. Co neupočítají, to nějak ohovoří. Ale kapitola sama pro sebe je další člen našeho oddělení – přisunutý Němec Helmut. Do Československa se přisunul kvůli jedné Pražačce. Helmut nejenže neumí vůbec počítat, ale nerozumí ani slovu mluvenému. Neumí ani slovo česky a my zase neumíme ani slovo německy. Jen Radim umí trochu, ale je s němčinou na úrovni tak dvouletého dítěte. Umí říct jen “Mutter”, “Vater” a “eé”. Takže se musíme s Helmutem domlouvat morzeovkou. Ale i to je těžké, protože Helmut má hrozně špatnou výslovnost. Dělá při morzeovce hrozně krátké čárky a zase hrozně dlouhé tečky. Mimoto mluví rychle, ostatně jako všichni redaktoři. Helmut totiž pracoval v Německu v rozhlase a uváděl tam pořad, podobný našemu pořadu “Pozor zákruta”. Ten jeho pořad se jmenoval “Achtung die Kurve”.

A nakonec bych vám rád něco řekl o zasloužilém pracovníku ve strojírenství, laureátu státní ceny, nositeli řádu za vynikající práci – o našem vedoucím Pepikovi. Pepik je vůl.

Tak to jsem vám představil všechny zaměstnance, se kterými pracuji ve mzdové účtárně. A jak to při tom pěkně uteklo! Za chvíli je konec pracovní doby a já si dnes ani nestačil vypít kafe, přečíst noviny a dojít si na velkou. Co dělat … balím si věci, loučím se se spolupracovníky a vyrážím na sportovní plácek.

Rozhodl jsem se, že dneska na sportovním plácku vrhnu koulí na drátě, tak zvaným kladivem. Ještě nedávno, v období tak zvaného socialismu se zvířecí tváří, musili kladiváři vrhat kladivem z potupné klece. Jsem rád, že se klec stala minulostí a kladiváři mohou svobodně házet kladivem, kam se jim zachce. Pravda, je to pro diváky trochu nebezpečné, ale je statisticky dokázáno, že ve válce v Íránu zahynulo za jediný rok více lidí, než za celých pět let v Československu při hodu kladivem. Takže to není tak hrozné, jak různí sýčkové roztrubují a dělají, jak se říká lidově, “z velblouda kuličku”. Ve vstupní bráně na sportovní plácek potkávám našeho sportovního instruktora Drbohlava. Drbohlav nám často připomíná, že je sport nebezpečný. Hlavně nás varuje před neopatrným přeskokem přes koně, kozu a další sportovní dobytek. Nějaký jeho kamarád se prý jednou v tělocvičně rozběhl, prudce se odrazil a skočil roznožku přes kozu. Hrozně se pomlátil, protože si nevšiml, že je koza přistavená u zdi. Po té ráně hlavou o zeď ztratil, chudák, úplně paměť. Plácnutí rukama o kozu to je prý to poslední, co si pamatuje. Pěkně nebezpečné jsou prý i šachy. Jiný jeho kamarád je prý jednou hrál s nějakým Afričanem. Afričan asi tři hodiny přemýšlel nad triviálním tahem, což Drbohlavova kamaráda tak znavilo, že usnul, spadla mu hlava do šachovnice a vypíchl si o svého bílé pindíka oko. A od té doby prý musí chodit s černou páskou přes oko a s palcátem. Některých sportů se prý však lidé obávají naprosto zbytečně. Jako třeba plavání. V minulosti, když ještě nebyly plavky, se prý lidé báli plavat v rybníku “prsa” z obavy, aby je nestáhl ke dnu vodník. Hlavně muži se báli. V dnešní moderní době už na strašidla nikdo nevěří, plavání se prý nemusí nikdo bát, natož v umělých bazénech, kde je čistá voda a je jasně vidět, že tam žádný vodník není. Drbohlav také kritizoval, že se malé děti ve sportovních školách specializují jen na jeden plavecký způsob. Jiné styly se pak už nenaučí a to se může v životě nevyplatit. Jeden závodní plavec prý jednou spadl do studny, uměl plavat jenom motýlka a umlátil se o stěny. Já Drbohlavovi věřím, protože tomu rozumí. Sám je vynikající plavec a má za sebou mnoho úspěchů. Závody vyhrával díky vynikajícímu odrazu. Uměl se tak prudce odrazit. Uměl se tak prudce odrazit od startovního bloku, že dělal vždycky přes celý bazén žabičky. Drbohlav se mimo to zúčastňuje té známé sportovní soutěže o “Železného muže” a má doma už tři “Železné muže” … Zatímco já jen jednu gumovou ženu. Koupil jsem si ji v Tuzexu. Přiznávám se, že jsem žárlivý a když jedu někam přes noc pryč a nechávám ji doma samotnou, tak ji raději vypustím a špunt si vezmu sebou.

Vcházím do šaten, převlékám se do sportovního, beru si kladivo a vyrážím na hřiště. Ještě před chvílí bylo tak krásně a najednou je taková hustá mlha. Roztáčím kolem sebe kladivo, pouštím oko, kladivo se vymršťuje a letí, ani neví kam. Teď slyším výkřik. Z mlhy se vynořuje ředitel sportovního plácku a běží směrem ke mně. Má ďolík v obličeji, takž to vypadá, že se směje. Ale spíš se mračí. Raději se dávám na útěk. Díky mlze se mi podařilo nepozorovaně vniknout do šaten. Rychle se převlékám a mizím z areálu. Nějak mi vyhládlo, půjdu něco pojíst do nedalekého restaurantu. Doufám, že tam bude nějaká židle volná. Jen abych nemusil sedět vedle Vildy. Vilda strašně mlaská, a padá mu jídlo při kousání z úst, takže se každému, kdo jej spatří, dělá nevolno. Vilda na tom ani, chudák, nemá vinu, protože má od narození přední zuby vzadu a stoličky vpředu. Je to neuvěřitelná kuriozita, o jeho případ se už zajímala i Oxfordská univerzita. Oxford jeho sanice odkoupil a odbere si je do svých sbírek až po Vildově smrti. Podle smlouvy však nesmí žít déle než do devadesáti let, jinak mu odeberou sanice zaživa. Nepříjemné je jíst i vedle té staré fifleny Růženy, které strašně píská v levém uchu. Někomu to nevadí, ale mě to prostě znervózňuje.

Vcházím do restaurace, je tu naštěstí dost místa, takže mohu sedět u stolu sám. Usedám a beru do ruky jídelní lístek. Velký výběr tu dneska sice nemají,ale snad si vyberu. Vepřový špíz… Ten si nedám! Vždycky když vidím kousky masa napíchnuté na dlouhé jehlici, připomene mi to sportovní nehodu, o které nám také vyprávěl instruktor Drbohlav. Jednou prý na sportovním plácku trénovalo deset atletů chůzi v těsném zástupu, tak zvaný "husí pochod". Současně trénoval poblíž jiný atlet hod oštěpem… Nebudu na to raději vzpomínat, špíz si prostě nedám. Už to mám, dám si něco ostrého. Přichází ke mně půvabná servírka Květuška, která se mi moc líbí. Rád bych se jí zalíbil, ale nevím jak na to. "Co si bude dnes mladý pán přát?", táže se servírka. "Prosil bych olomoucké syrečky, zavináče, buřty s cibulí, topinku s česnekem a pak pusu.", konečně jsem se osmělil. Květuška mi sděluje, že z toho už nic není a že už mají jen hořické trubičky. Je to naštěstí moje zamilovaná pochoutka, doufám, že budou čerstvé. Hořické trubičky je nutno zkonzumovat nejpozději do pěti dnů ode dne výroby, jinak jsou prudce jedovaté. Říkal mi to Vráťa, který pracuje přímo ve Válcovnách trub Hořice. Objednávám si padesát hořických trubiček. Za chvíli je mám na stole, pouštím se do nich hlava nehlava. Zapíjím je výborným plzeňským pivem, platím, vybíhám z restaurace a běžím k řece, kde mám randez-vous. Zatím snad se všemi děvčaty jsem měl randez-vous u Jiráskova mostu. Vítr zde fouká vždy od vody, takže už mám nacvičeny příchody, postoje i odchody tak, že se si nikde nepostaví přehazovačka. Tohle místo má dále tu výhodu, že tu není velká frekvence a nevidí mne mnoho lidí, když mám randez-vous s děvčetem, které není zrovna na chlubení, což bylo zatím vždy. Je ale zas natolik frekvence, aby mou dívku nikdo neobtěžoval, když nepřijdu, což se zatím nestalo nikdy. Obtěžování,znásilňování a přepadávání dívek se poslední dobou vůbec nějak rozmohl. Zrovna minulý týden přepadl v našem parku neznámý hrubián dívku, srazil ji pěstí k zemi, strhal z ní šaty, zaškrtil ji a pak ji měl hrozně rád. Moje Maruška chodí pro jistotu do kursu sebeobrany. Učí se ta, mže nejlepší obranou je útok. Jde-li žena sama parkem a objeví-li se proti ní na cestičce nějaký muž, je prý nejlepší hned po něm skočit a zmlátit ho. Další výhodou randez-vous u Jiráskova mostu je to, že si tu můžete zajít do zařízení pod most. Toaletářku tam dělá jedna sympatická stará paní. Je jí už skoro sto let, z toho prý osmdesátpět let pracuje v oboru. Jednou mi prozradila, že jí záchodek dával celý život nejen chlebíček ale že jí jednou i zachránil život. Za Bachova absolutismu byla v nemilosti, skrývala se na zařízení dva roky a živila se po celou tu dobu jen lišejníky. Ještě, že prý byl žlábek směrem na sever. Ale Maruška nějak nejde. Celý život jsem měl jednu zásadu. Kdykoliv jsem měl randez-vous, tak jsem vždycky na děvče čekal jen jednou hodinu a pak jsem jel taxíkem domů. Ale Maruška je něco jiného . Je to moje vážná známost a mám ji rád. Není sice moc hezká, před zásnubami jsem váhal, jestli je to ta pravá, ale pak jsem si řekl, že na chatu to bude dobrý.Maruška je houslistka a věnovala se nějaký čas vážné hudbě. Musela však vážné hudby nechat kvůli legračnímu obličeji. Nechápu, proč na sebe Maruška aspoň trochu nedbá! Proč si každý den ráno nenamaluje nějaký hezký obličej na ten ksicht! Anebo, když jí nepomůže malování, proč nezkusí tapetování?! Dcera naší paní domácí, slečna Anna, se jinak snaží. Také byla pěkně ošklivá, tak ošklivá, že se její rodiče za ni styděli a když k nim měla přijet nějaká návštěva, tak ji vždycky raději zastlali. Mladou Annu to uráželo a tak vyhledala plastického chirurga, jestli by se s tím jejím obličejem nedalo něco dělat. Plastický chirurg si její obličej prohlédl a sdělil jí, že se s tím těžko dá něco dělat, leda že by začal zgruntu znova na druhé straně hlavy. Slečna Anna na tu operaci šla a jaká je to dneska, pane fešanda! Kdyby nechodila pořád pozpátku, hned bych si ji začal namlouvat! Maruška sice není moc hezká nejzdravější zrovna také není, ale zato pochází z chudé rodiny. Když byla miminko,její rodiče neměli tenkrát ani na plínky. Koupili proto dům na venkově, aby ji mohli na zahrádce otírat o trávu. V takových skromných poměrech vyrůstala! Maruška byla celý život čestná a pracovitá, díky čemuž si svou chudobu uchovala dodnes. Přesto chodí vždy vymydlená a upravená, její podprsenka je sice starší, ale vždycky čistá a dobře zaplátovaná. Nedávno Marušce něco přelétlo přes nos a zachtělo se jí víc peněz. Požádala svého šéfa, aby jí předal. On ji však prý odbyl se slovy: "větší gáže se u nás dočkáte až po přechodu, Maruško, na novu mzdovou soustavu." A ona teď nejde a nejde. Třeba tu čekám a on zatím randí s jiným. Jsem už od té Vltavy celý prochladlý., pojedu raději domů. Zastavuji taxík, je to krásné modré Žiguli s postranním vozíkem. To samé měl můj kamarád Ota. Nechtěl si ho na sněhu ničit proto si ho dal na zimu na venkov do jedné stodoly na špalky. Nějací závistivci mu spustili motor - a když si Ota na jaře pro auto přešil, měl ho ojeté. Taxík náhle zastavuje. Asi porucha. Řidič vystupuje z auta a otevírá kapotu. Mám pocit, že se rozjíždím. Ano, je ta jasné, bylo špatně zabržděno. Taxíkář uskakuje v posledním okamžiku, málem ho vlastní auto přejelo, Když se nezabrzdí,může to mít nedozírné následky. Můj soused Zdeněk pracuje na kráčejícím rypadle, jednou ho špatně zabrzdil, odešlo mu do rybníka, chvíli šlapalo vodu, pak se potopilo a dně ušlapalo všechny kapry. A bylo to jako naschvál před vánocemi. Platím taxikářovi a domů docházím raději pěšky.

Převlékám se do pyjama a ukládám se ke spánku. Abych usnul, musím si něco přečíst. Díky tomuto návyku jsem přečetl sice mnoho knih, ale z málokteré si něco pamatuji. Už si nemohu ani vzpomenout, o čem byla Babička od Boženy Němcové, kterou jsem četl naposledy. Už ani nevím, kdo byl vrah. Pamatuji si jen to, že paní Panklová měla čtyři děti: Barunku, Adélku, Sultána a Tyrla.

Právě mám rozečtenou knihu českých pohádek. "Perníkovou chaloupku", "Budulínka, "Chytrou horákyni" už jsem četl, copak si dneska před spaním dám? Pustím se třeba do pohádky "Dlouhý Široký a Zápotocký". Hm, nezačíná to špatně… Ale nějak se mi klíží oči. Budu raději spát přečtu si to zítra…